Kovářské řemeslo

Kovář Kovadlina KladivaDamascénská ocel

Historie kovářského řemesla

Je jen málo řemesel, která překonala tisíciletí, stále existují a jsou potřebná pro dnešní generace. Jedním z těchto řemesel je řemeslo kovářské. Řemeslo, které snad nejvíce ze všech řemesel hýbalo dějinami. Na konci mladší doby kamenné byly objeveny kovy a nastal obrovský pokrok významný pro celé lidstvo. Během doby bronzové, železné a středověku měla kovářská práce nepostradatelný význam pro výrobu zemědělského nářadí, stavebních prvků, zbraní, šperků a nástrojů pro mnohé další řemeslné obory. Sortiment kovářské výroby se postupně rozrůstal a s tím i význam kovářů. Na vesnici se stal kovář jednou z nejdůležitějších postav, a to i v životě společenském a politickém. Koval výrobky potřebné pro chod domácností, okovával koně, vyráběl zbraně a v neposlední řadě fungoval často i jako felčar způsobilý například k trhání zubů, a s asistencí své manželky nabízel využití hojivých bylinných preparátů. Dnes je úloha kovářů spíše tradiční povahy, přesto však krása, účelnost a trvanlivost jejich práce zůstává prvotřídní a v mnohém nadále překonává průmyslově vyráběné produkty.

Kovář

Kovář je řemeslník, který pracuje s kovem od olova až po železo. Zpracovává kovy za tepla – nahříváním ve výhni a následným kováním do různých tvarů na kovadlině.

Kovadlina

Kovadlina je nástroj sloužící jako podklad ke kování materiálu. Je vyrobena z měkké oceli, na níž je navařena dráha kovadliny z tvrzené oceli. Hlavní vlastností kovadliny důležité pro kováře je to, že umožňuje opracování kovů, aniž by docházelo k poškozování kovadliny nebo zpracovávaného materiálu. Svým tvarem a díky otvorům pro nasazení pomocného nářadí slouží kovadlina k ohýbání a opracovávání materiálu kováním.

Kování

Kování je tváření pomocí úderů kladivy nebo i strojními buchary. Jde o tvarování kovů za tepla, zahřátých ve výhni na kovací teplotu. Kování zvyšuje houževnatost materiálu.

Kovací teplota

Kovací teplota u oceli se pohybuje od 800 do 1000 °C. Při této teplotě se mění struktura oceli, materiál dosáhne tzv. rekrystalizační teploty a je mnohem lépe tvárný.

Damascénská ocel

Jedná se o ocel, která byla v dávné minulosti přivážena z Indie přes město Damašek do Evropy. Tato ocel byla využívána k výrobě kvalitních zbraní – čepelí mečů a nožů. Jednalo se o vysoce kvalitní ocel, která je charakteristická mramorovou kresbou. Tato kresba vynikne po vybroušení a chemickém ošetření této oceli. Výroba původní damascénské oceli byla postupně zapomenuta. Dnes ji kováři vyrábějí mnohonásobným skováváním vrstvené oceli, opětovným překládáním a skováváním, čímž postupně vzniká i několik stovek až tisíc vrstev oceli s různými vlastnostmi – měkká ocel, která je pružnější, je kombinována s tvrdší a tím křehčí ocelí. Výsledkem je kvalitní houževnatá ocel jedinečných vlastností. Čepele vyrobené touto technologií a speciálně vybroušené vydrží extrémní zátěž, jsou enormně ostré a zůstávají dlouho bez potřeby broušení.

Restaurování

Umělecká díla, mezi která patří i řada kovářských výrobků, historické památky a starožitnosti, podléhají působení času a jsou vystaveny různým přírodním a klimatickým jevům. Často však větší škody napáchají lidé neodbornými zásahy a pokusy o jejich opravu či záchranu. Restaurování určitého výrobku znamená provedení odborné opravy uměleckého díla a jeho zachování pro budoucí generace.